Ani o vánočních svátcích Adam Sodomka nelenil a připravil pro vás další, velice zajímavé pokračování Historie šachu. V dalším díle Historie šachu se přenesme z ranných časů blíže k nám. Představíme si 11. mistra světa, kontroverzního Roberta Fischera, považovaného mnohými odborníky za nejlepšího hráče všech dob.

Celým jménem, Robert James "Bobby" Fischer, se narodil 9. března 1943 v Chicagu. Jeho matka Regina, rozená Werderová, byla naturalizovanou americkou občankou německého židovského původu, narozena ve Švýcarsku. Jako Fischerův otec byl zanesen v rodném listu Hans-Gerhardt Fischer, německý biofyzik a první manžel Reginy Werderové. 

Roku 2002 vyšel v deníku The Philadelphia Inquirer článek, jehož autory byli Peter Nicholas a Clea Benson, kteří vyslovili hypotézu, že biologickým otcem Roberta Fischera mohl být fyzik Paul Nemenyi, Maďar židovského původu, který během války pracoval v Chicagu na výzkumu atomové bomby. Citovali zprávu FBI, která uvádí, že Regina Fischerová se vrátila do Spojených států v roce 1939, zatímco Hans-Gerhardt Fischer do USA nikdy nevkročil. Hans-Gerhardt a Regina Fischerovi se rozvedli v roce 1945, kdy byly Bobbymu dva roky. Od té doby Robert Fischer vyrůstal se svou matkou a starší sestrou Joan. V roce 1948 se rodina přestěhovala do Mobile v Arizoně, kde Regina učila na základní škole. Poté se přestěhovali do Brooklynu v New Yorku, kde Regina pracovala jako učitelka na základní škole a zdravotní sestra.

V květnu 1949 se šestiletý Fischer naučil hrát šachy od své sestry. Za nedlouho dostal svoji první šachovou učebnici. Později prý stačil prostudovat i 50 šachových učebnic a časopisů za měsíc. 
Ve věku sedmi let vstoupil do Brooklynského šachového klubu, kde ho učil předseda klubu Carmine Nigro. Později přestoupil do Manhatanského šachového klubu. Ve věku 12 let získal titul národního mistra jako dosud nejmladší hráč

Když bylo Fischerovi třináct, začal ho učit uznávaný šachový instruktor John Collins, který v tu dobu trénoval i budoucí velmistry Roberta Byrneho, Williama Lombardyho a Raymonda Weinsteina. 
Ve čtrnácti Fischer zanechal školy, komentoval to po svém: "Učitelé jsou hlupáci, chci se stát mistrem světa a v tom mi škola nemá co dát."

V červnu roku 1956 Bobby slavil vítězství na šampionátu juniorů USA ve Philadelphii, dosáhl výsledku 8,5/10 partií a stal se nejmladším juniorským šampiónem. Tento rekord zůstal nepřekonán dodnes. 
Na Rosennwaldově memoriálu v New Yourku, který se konal koncem roku 1956, zasedl mlaďoučký Bobby k partii s velmistrem Donaldem Byrnem. Fischer, hrající černými, zvítězil útočnou i pozičně vynikající hrou s mnoha oběťmi. Partie okamžitě obletěla svět a byla překřtěna na "Partii století"
Ale až o rok později se hvězda mladého Fischera rozzářila naplno. Vyhrál hned tři přebory po sobě: juniorský přebor USA, tzv. otevřený přebor USA a do třetice (to byl opravdový šok) ještě pravidelný přebor USA, hraný na přelomu roku 1957/1958 . Výsledkem 10,5/13 se stal v lednu 1958 ve věku 14 let nejmladším šampiónem USA všech dob. Tento rekord dodnes nebyl překonán. Tímto vítězstvím získal titul mezinárodní mistr - jako nejmladší v té tobě.

Fischerovo vítězství ho kvalifikovalo do mezipásmového turnaje v Portoroži, první krok účasti v boji o titul mistra světa. Ve svých 15 letech byl nejmladším hráčem mezipásmových turnajů. Prvních šest hráčů z mezipásmového turnaje se kvalifikovalo do turnaje kandidátů. Pouze málo lidí si myslelo, že Fischer má nějaké šance. Opět však překvapil znalce a dělil se o 5.- 6. místo výsledkem 12/20. Tak se stal Fischer nejmladším hráčem turnaje kandidátů, tento rekord trval až do roku 2005, kdy byl překonán Magnusem Carlsenem (avšak v jiném způsobu uspořádání boje o titul). Fischer si tak vysloužil titul velmistra a v té době se stal nejmladším velmistrem v historii.
Na jaře roku 1959, před turnajem kandidátů, který má rozhodnout o vyzyvateli mistra světa, se Fischer zúčastnil silně obsazeného mezinárodního turnaje v argentinském Mar del Plata, kde se dělil o 3. - 4. místo. Ve svých 16 letech Fischer skončil v kandidátském turnaji pořádaném v Bělehradě pátý z osmi. Dosáhl výsledku 12,5/28. Zde Fischer prohlásil, že v dalším tříletém cyklu vyhraje a mistrem světa se stane v roce 1963. 

Nemá cenu vyjmenovávat všechny úspěchy, které měl Fischer mezi léty 1960 až 1962. Mezi těmito roky už Fischerovi patřila pozice nejlepšího nesovětského hráče. Ale na svět se začali klubat i Fischerovy problémy s pořadateli. 
V roce 1961 začal zápas na 16 partií mezi Fischerem a americkým velmistrem Reshevskym. Po 11 partiích a remízovém stavu (každá strana 2 výhry při 7 remízách) zápas skončil kvůli přesunutí začátku 12 partie na 11 hodin dopoledne. Fischer, který rád pospával, protestoval a nakonec ze zápasu odstoupil.

Na šachových olympiádách, kde nastupoval na 1. šachovnici často tvrdil, že nezastupuje Spojené státy, ale jen sám sebe. V roce 1962 se Robert Fischer účastnil dalšího turnaje kandidátů konané v Curacau. Před turnajem, v kterém bylo 5 z 8 hráčů ze SSSR, Fischer vystupoval velmi sebevědomě, již se viděl vítězem, který vyzve na souboj mistra světa Michaila Botvinnika. Ale neuspěl. Obsadil až 4. místo za vítězem Tigranem Petrosjanem. 

Po neúspěchu Fischer prohlásil, že tři ze sovětských hráčů uzavřeli dohodu o remízách ve vzájemných partiích, aby se mohli soustředit na hru proti němu, a rovněž že čtvrtý Viktor Korčnoj byl nucen vědomě prohrávat partie, aby zajistil vítězství sovětskému hráči. Obecně se soudí, že první obvinění je pravdivé, druhé však ne. Utrousil také, že proti sovětům už nikdy hrát nebude.

Během dalších tří let (1963 - 1965) se Fischer objevoval na turnajích jen sporadicky a přemluvit ho k účasti bylo prakticky nemožné. Začal navštěvovat Světovou boží církvi, která hlásala konec světa. Koncem roku 1963 ji Fischer začal platit desátky. Podle vlastního pozdějšího vyjádření žil rozdvojený život s racionální šachovou částí a nadšenou náboženskou částí. Později této církvi daroval 61 200 dolarů. 

Na přeboru USA, který se konal na přelomu let 1963/1964, Fischer suverénně rozdrtil své soupeře stoprocentním výsledkem 11/11 bodu, je to jedno z mála vítězství bez ztráty bodu v silných šachových turnajích. Mezipásmového turnaje roku 1964 v Amsterodamu se k údivu celého šachového nezúčastnil, čímž vynechal další tříletý cyklus boje o mistra světa.

Ve druhé polovině roku 1965 přijal Fischer konečně pozvání na Capablancův memoriál v Havaně. Nedostal však vízum k výjezdu na Kubu a proto musel hrát pomocí telegrafu. Fischer hrál z New Yorku, z šachového klubu Franka Marshalla. Jeho partie trvaly dlouho kvůli přenosovému zpoždění a způsobu příjímání tahů. Ale Fischer se dělil o 2.-4. místo výsledkem 15/21 za dřívějším mistrem světa, sovětem, Vasilijem Smyslovem, kterého ve vzájemné partii porazil. Díky této neobvyklé události se šachy staly předmětem zájmu médií v USA.

Na podzim roku 1967 se Fischer zúčastnil mezipásmového turnaje v tuniském Sousse. Hrál ve vynikající formě a po 10 kolech byl ziskem 8,5 bodu s dvoubodovým náskokem v čele turnaje a na nejlepší cestě přesvědčivě zvítězit. Pro neshody s pořadateli však z turnaje vystoupil. Přemlouval ho i velvyslanec Spojených států, aby pokračoval. Ale Fischer znova odsekl jeho: "Nezastupuji USA, ale jen sám sebe!" Vrátil se do USA a po další tři roky o něm opět nebylo slyšet a šachy přestal hrát úplně.

Jeho návrat byl triumfální. V roce 1970 přijal pozvání k "Utkání století", kde se střetla dvě desetičlenná družstva. Družstvo Sovětského svazu, ve kterém bylo mimo jiné i pět mistrů světa, a družstvo Světa, které bylo složeno z nejlepších nesovětských hráčů. 
Sovětští hráči pochybovali nad Fischerovou formou. Argumentovali to tím, že ztráta zápasové praxe se musí někde projevit. Fischer jim odpověděl po svém, přenechal 1. šachovnici dánskému velmistru B. Larsenovi a na druhé desce, proti Tigranu Petrosjanovi, odehrál ve čtyřech kolech nejlepší samostatný výsledek ze všech hráčů Světa. Dvě partie vyhrál a dvě skončili remízou. Hned ta první byla ohodnocena nejlepší partií 1. kola. Celé utkání nakonec družstvo SSSR vyhrálo nejmenším možným rozdílem v poměru 20,5:19,5. Po účasti v Utkání století Fischer nastartoval sérii skvělých úspěchů. Bleskový turnaj v Herceg Novi, považovaný za neoficiální mistrovství světa v bleskové hře, suverénně vyhrál s 19 body s náskokem 4,5 bodu před exmistrem světa Talem! V roce 1970 ještě stihl vyhrát dva silně obsazené turnaje s náskokem 2 a 3,5 bodu před svými soupeři. 

Jelikož mistrovství USA roku 1969 bylo rovněž pásmovým turnajem, kdy tři první měli přístup do mezipásmového turnaje. Fischer ale mistrovství USA vynechal kvůli sporům o systém turnaje a cenový fond. Velmistr Pal Benko se vzdal svého místa, aby umožnil Fischerovi účast na boji o titul mistra světa, za což mu Šachová federace USA zaplatila slušných 2000 dolarů. Ostatní účastníci pásmového turnaje se vzdali práva nahradit Benka. A tak mohl roku 1970 Fischer startovat na mezipásmovém turnaji v Palma de Mallorce. Fischer ho s lehkostí vyhrál s náskokem 3,5 bodu a postoupil do osmi-členného turnaje kandidátů, který se začal od roku 1965 začal hrát vyřazovacím způsobem. 

V roce 1971 se měl utkat v 1. kole (pomyslné čtvrtfinále) se sovětským velmistrem M. Tajmanovem. Zápas byl ostře sledovaný po celém světě. Hodně kriticky se na Američanovu adresu vyslovil exmistr světa Michail Botvinnik: 

"Fischer je považovaný za génia, ale já s tím nesouhlasím. Musel by porážet s větší převahou stejně silné soupeře. Z hlediska strategie není příliš originální. Pochybuji, že by se Fischer stal mistrem světa, protože k zisku titulu mu chybí intelekt."

Byla to tak psychologická válka na dálku, která měla nahlodat Fischerovo sebevědomí. Ten odpověděl podobně, podrobil se testu inteligence. Výsledná hodnota IQ mu vyšla 180 bodů, což vysoce překračuje hranici geniality. 

V květnu se tedy ve Vancouveru utkal s Tajmanovem v zápase na 10 partií. Fischer vyhrál šest partií za sebou a vyhrál 6:0 bez jediné remízy! V titulcích všech tisků se právem objevili superlativy a slova "fantastické", "neuvěřitelné" atd.

V semifinále se Fischer utkal s Dánem Bentem Larsenem. Právě jeho, Fischer musel pustit před sebe na 1. šachovnici v Utkání století SSSR : Svět. A teď toužil po pomstě. 
Larsena obrovské vítězství 6:0 nad Tajmanovem nevarovalo a sebevědomě prohlásil: "Zvítězím o jeden bod." Fischer jen lakonicky poznamenal: "Jeho řeči silně připomínají Muhammada Aliho."
Nakonec Fischer v Denveru rozdrtil Larsena "tajmanovskou" prohrou 6:0. A znova musel tisk psát to "fantastické" a "neuvěřitelné." Fischerovi se opět povedlo to, co měl v šachu nejraději: "Nejspokojenější jsem, když cítím, že lámu soupeřovo já!"
Jisté je, že Fischer si svými výhrami vydobyl respekt i v Sovětském svazu a to bylo veliké psychologické vítězství. Ke kritickým slovům, že Fischer má monotónní styl hry se hezky vyjádřil Michail Tal: "Vyhrát za sebou dvanáct partií je opravdu monotónní. U mě to však vzbuzuje zdravou závist!"

Tentokrát dal o sobě Fischer před finále slyšet: "Teď budu hrát s Perosjanem. Bude se mi snažit vnutit svůj nezáživný způsob hry. Ale já ho porazím! A jak ho porazím, pak přijde na řadu Spasskij…"

Před finálovým mačem turnaje kandidátů, který se konal koncem roku 1971 v Buenos Aires tak vyhrál Fischer 19 (!) partií (7 v mezipásmovém turnaji a dvakrát 6 v předchozích mačích v turnaji kandidátů) za sebou v soutěžích mistrovství světa. Neměl to však být konec jeho série - vyhrál i 1. partii finálového mače proti exmistru světa Tigranu Petrosjanovi. Celkově tedy 20 výher bez jediné remízy!!! To nemá v novodobé historii šachu obdoby.
V druhé partii fanoušky čekalo velké překvapení. Petrosjan se nezlomil, zakontroval a vyrovnal stav na utkání na 1:1! Fischer, který si již pomalu zvykl jen a jen vyhrávat porážka otřásla. Další tři partie skončili remízou. Ale hned následně Fischer znovu čtyřikrát vyhrál a bylo po zápase. Celkové skóre 5:1 při třech remízách, tak Fischera posunulo k jeho tolik vytouženému střetnutí s mistrem světa, sovětem Spasskym. Jeho ELO (které se začalo udělovat až r. 1970) už mělo hodnotu 2785, což na tu dobu bylo obrovské číslo. Toto maximum vydrželo dlouhých 20 let, než tuto hranici překonal Garry Kasparov.

V té době vrcholila studená válka. Fischer byl zapřísáhlým antikomunistou a to se americké vládě náramně hodilo. Z americké strany i z té sovětské byl zápas obrovsky medializovaný. Byl to střet západu s východem. Byl to "Zápas století", jak se tomuto mači začalo říkat. O zápas se zajímali i lidé, kteří měli k šachům hodně daleko. Takový to zájem o šachy se v tak široké veřejnosti nikdy nekonal a konat již nebude. Od vítězství nad Petrosjanem se všechny noviny a časopisy předháněly v nejrůznějších článcích o Fischerovi. Ač u nás byly tyto úvahy většinou velice negativní, přece Fischerovi před zápasem se Spasským drželo palce snad celé Československo. Důvod byl nasnadě. Psal se rok 1972 a začínala nejtužší normalizace. Fischer bojoval proti Sovětskému svazu a stal se symbolem odporu proti vetřelcům. Že právě Spasskij nebyl ideálním představitelem Sovětského svazu? Takové jsou již životní složitosti. (Po porážce Spasskij, který mimo jiné odsoudil příchod Sovětských vojsk do ČSR, nemohl na 3 roky vycestovat mimo území SSSR. Složitou životní etapu nakonec elegantně vyřešil. Namluvil si na francouzské ambasádě svou nynější ženu a opustil zcela legálně navždy SSSR.)

Než se mohl samotný zápas odehrát musel se také zorganizovat. A kdo znal Fischera věděl, že to nebude jen tak. FIDE dala možnost soupeřům určit si dějiště zápasu, který se hrál na 24 partií. Spasskij navrhoval Island, ale Fischer Jugoslávii. Na chvíli to vypadalo, že zápas bude rozdělen mezi obě dějiště, FIDE smetla tuto myšlenku ze stolu a rozhodla pro šampióna. Ale byl tu větší problém - cenový fond zápasu. Fischer poskytl pro časopis Live interview: 

"Někteří sportovci vydělávají statisíce dolarů, mají dlouhodobé smlouvy, dostávají rentu. Pokud je v jiných sportech dost prostředků, musí být i v šachách!

Dřívější mač o titul měl celkový fond k 25 000 dolarů, Fischer teď požadoval desetinásobek! To ale bylo nad síly pořadatelů. Najednou se objevilo blyštivé Las Vegas, které slibovalo 175 000 dolarů, což byla tehdy nevídaná částka. Zápas se měl konat v jednom z kasín na Las Legas Boulevard. Za sponzory stály tehdy hlavně mafiánští bosové, kteří chtěli na Las Vegas přitáhnout co největší pozornost. FIDE byla, ale neoblomná a potvrdila již dříve schválený Reykjavík. Tomu se za tu dobu, už podařilo sehnat 140 000 dolarů a zdálo se, že vše už bude mít klidný průběh. Zápas měl být slavnostně zahájen 1. července 1972. 

Spasskij se svým týmem přicestoval 21. června, o čtyři dny déle, měl přicestovat Fischer, ale nebylo tomu tak. 1.7. tedy předseda FIDE, exmistr světa, Max Euwe za přítomnosti Islandského prezidenta slavnostně otvírá zápas století, ale bez Fischera. Ten je stále v New Yorku a nehodlá přiletět. Na zahájení přicestovalo do Reykjavíku na 40 000 fanoušků a dalších 100 000 přicestovalo během zápasu!!! 2.7. se měla hrát první partie, ta se přesouvá až na 4.7. V úterý 4.7. Londýnský milionář Jim Slater zvyšuje svým příspěvkem cenový fond na 260 000 dolarů, a Fischer přilétá do Reykjavíku. 

Fischer hned prosazuje svoje další podmínky: bazén pro vlastní potřeby, tenisový dvorec, nové sportovní auto a rozhodčí zápasu Lothar Schmid se musí zavázat, že do konce svého života nesmí o zápase napsat ani článek! Dále také byli problém s kontrastem černých a bílých ploch na šachovnici a osvícení, které se Fischerovi také nezamlouvalo. V neděli 9.7. se konečně podařilo vyřešit jednu z posledních překážek. Letadlo Islandské vlády dopravilo ze Států osobní křeslo Bobbyho Fischera, bez kterého Fischer odmítal hrát.

V úterý se konečně zahájila 1. partie. A přišel šok! Fischer v remízové koncovce nepochopitelně obětoval střelce za dva pěšce a po pár tazích prohrál. 0:1

K 2. partii se Fischer ani neobtěžoval dostavit a rozhodčí zápasu rozhodl kontumačně ve prospěch Spasského. 0:2 Sovětský tábor (bez podpory Spasského) chtěl docílit i kontumací celého zápasu, ale předseda FIDE Max Euwe prohlašuje:

"Diskvalifikovat Fischera by bylo velmi jednoduché, avšak to by neposloužilo zájmu šachového světa. Je naší povinností zachovat génia, jako je Fischer, pro šachový svět."

Dalších partií se Fischer již účastní a během osmi her zcela otáčí vývoj zápasu ve svůj prospěch, pětkrát vyhrává a třikrát remizuje. Zvláště v šesté hře Fischer prokazuje vysokou techniku. 6,5:3,5
V jedenácté předvádí mistr světa Spasskij heroický výkon a po boji vyhrává. 6,5:4,5
Kritická byla 13. partie, kterou Fischer navýšil svůj náskok znovu na tři body. 8:5
Dalších sedm her skončí remízou a 21. partii vyhrává znovu Fischer a stává se tak 11. mistrem světa! Celkový výsledek 12,5:8,5 pro Fischera předpověděl před zahájením zápasu i počítač.
Na slavnostním zakončení Fischer odpověděl, že pokud budou přijaty jeho finanční podmínky, je připraven obhajovat titul každý rok, na rozdíl od nynějšího systému, kde musí čekat na soupeře 3 roky. Předpovídal, že vydrží mistrem světa minimálně 30 let! 

Později vyšlo najevo, že po poslední partii seděl Fischer na posteli s hlavou v dlaních a před svými sekundanty se ptal sám sebe, co teď bude dělat…

Tímto vítězstvím se Fischer stal okamžitě celebritou. Obdržel množství nabídek na reklamní akce a propagace výrobků (všechny ale odmítl) a objevil se na obalech časopisů Live a Sports Illustrated. Spolu s americkým olympijským plaveckým vítězem Markem Spitzem se rovněž objevil v televizním pořadu Bob Hope. Jeho souboj se Spasskim dal dokonce vzniknout několika anekdotám. Např. této:

"Do Gulagu přijela nová várka vězňů. Starý vězeň se ptá jednoho z čerstvě příchozích: 'Nevíš, jak dopadl šachový souboj Fischer - Spasskij?' Vězeň svěsil hlavu a tiše řekl: 'Prohrál jsem."

Hlavně kvůli Fischerovi se najednou v šachu začalo točit více peněz. On přilákal, ke královské hře více sponzorů a hráčů. Množství členů v šachové federaci USA se roku 1972 zdvojnásobilo a vrcholu dosáhlo roku 1974. V americkém šachu bývá toto období nazýváno Fischerův boom.
Ale sám Fischer se během dalším tří let nezúčastnil ani jednoho turnaje! Za každý svůj start požadoval rovný 1 milion dolarů!

Obhajoba titulu byla naplánována na rok 1975, vyzyvatelem se stal Anatolij Karpov. Od získání titulu Fischer nesehrál žádnou turnajovou partii, ale i tak byl Fischer považovaný za velkého favorita a Karpov měl jen získat potřebné zkušenosti pro další souboj v roce 1978. Fischer si pro nadcházející zápas stanovil množství podmínek (přesně 64). Většina z nich byla orientována čistě herně, některé byly ale velmi bizarní, například požadavek, aby všichni, kdo vstoupí do herní místnosti, sňali pokrývku hlavy. Mnoho komentátorů se domnívalo, že cílem těchto požadavků bylo vyhnout se zápasu, jehož výsledek nebyl pro Fischera úplně jistý. Nejdůležitější požadavky byly:

Zápas konaný do deseti výher bez ohledu na remízy 
Žádný limit celkového počtu sehraných partií 
V případě výsledku 9:9 si mistr světa (Fischer) udrží titul 

Fischer tvrdil, že obvyklý systém (zápas na 24 partií, kdy zvítězí hráč, který první dosáhne 12,5 bodu, a mistr světa udrží svůj titul za stavu 12:12) podněcuje hráče, který právě v zápasu vede, aby remizoval partie, což považoval pro šachy za špatné. Místo toho Fischer chtěl zápas na neurčené množství partií. Komise FIDE v čele s předsedou Maxem Euwem zahrnující zástupce jak USA, tak SSSR vyhlásila, že zápas by měl pokračovat do šesti výher. Ale Fischer odpověděl, že by se v takovém případě vzdal titulu a neúčastnil se zápasu. FIDE proto souhlasila s uskutečněním zápasu do devíti vítězství, a nechala tak pouze jednu z 64 Fischerových podmínek nesplněnu: stanovila, že hráč, který první dosáhne 9 výher, vyhraje zápas, a eliminovala tak veškeré výhody držitele titulu. Mnoho pozorovatelů považovalo Fischerovu podmínku udržení titulu za stavu 9:9 za nespravedlivou. Znamenalo to, že Fischer by potřeboval k vítězství devět výher, zatímco Karpov by musel vyhrát 10-8. Protože FIDE by nesouhlasila s jeho posledním požadavkem, Fischer se vzdal titulu a dne 27. ledna 1974 sdělil prezidentu FIDE Maxi Euwemu:

"Jak jsem již dal najevo v telegramu delegátům FIDE, podmínky zápasu, které jsem navrhl, nebyly přijaty. Pan Cramer mě informoval, že delegáti FIDE odmítli definici vítězství jako dosažení devíti výher při nezapočítávání remíz a neomezeném množství partií s tím, že bude-li dosaženo výsledku 9:9, zápas skončí remízou, současný mistr světa obhájí titul a cenový fond bude rozdělen rovným dílem. Pokud je tomu tak, FIDE rozhodla proti mé účasti v zápasu o titul mistra světa roku 1975. Tímto se vzdávám svého titulu mistra světa FIDE. S pozdravem Bobby Fischer."

Bývalý přeborník USA Arnold Denker, který byl v kontaktu s Fischerem během vyjednávání o zápasu s Karpovem, tvrdil, že Fischer si přál dlouhý zápas, aby se mohl rozehrát a získat znovu formu po tříleté pauze. Karpov se stal v dubnu 1975 mistrem světa kontumačně. Ve své autobiografii z roku 1991 Karpov vyjádřil hlubokou lítost, že se zápas neuskutečnil, a prohlásil, že ztráta možnosti utkat se s Fischerem zbrzdila i jeho šachový růst. 

Karpov se s Fischerem po roce 1975 několikrát setkal a přátelsky, ale nakonec neúspěšně, se pokusil o uspořádání zápasu. Fischer pak nesehrál žádnou soutěžní partii téměř dvacet let. Do konce života prohlašoval, že je stále mistrem světa, protože nikdy titul v zápase neztratil.

Po událostech z roku 1975 Fischer zmizel z veřejného života a nadále se neúčastnil ani šachových soutěží. Cestoval po Spojených státech a dával šachové lekce. Za hodinu bral 5 000 dolarů!
V roce 1978 byli na stránkách sovětského týdeníku "64" publikovány tři partie převzaté z amerického časopisu "Computer Chess Newsletter" sehrané Fischerem proti počítači z massachusettského technologického institutu (USA).

26. května 1981 ho v Pasadeně policejní hlídka zaměnila za hledaného bankovního lupiče a zatkla ho. Byl držen ve vazbě dva dny a utrpěl zde lehké zranění. Propuštěn byl na kauci 1000 dolarů. Roku 1982 publikoval pamflet I Was Tortured in the Pasadena Jailhouse! (Byl jsem mučen ve věznici Pasadena). Popsal zde své zážitky z incidentu a vyjádřil přesvědčení, že jeho zatčení bylo předem připraveno. 

Počátkem osmdesátých let Fischer delší čas pobýval v San Franciscu, bydlišti jeho přítele, kanadského velmistra Petera Biyiasase. Roku 1981 s ním sehrál 17 pětiminutových partií a přes nedostatek praxe všechny vyhrál. Biyiasas se podle svého tvrzení v žádné z nich nebyl schopen dostat ani do koncovky. Roku 1984 Fischer napsal redakci Encyklopedie židovství, že není a nikdy nebyl Žid a požádal, aby bylo jeho jméno odstraněno z publikace. V této době ho také americký kongres shledal stále mistrem světa v šachu, jelikož nikdy neprohrál zápas o titul. Roku 1988 si Fischer nechal patentovat nový typ digitálních šachových hodin, zvaných od té doby Fischerovy hodiny. Tento typ časomíry dává hráči na začátku partie jistý čas, a poté mu po každém tahu přidává další. Fischerovy hodiny se dnes běžně používají v šachových soutěžích a prakticky vytlačili klasické hodiny. Jejich patent vypršel pro nezaplacení poplatku.

Po dvaceti letech se Fischer vynořil z izolace a vyzval Spasského (tehdy dělícího 96. až 102. místo na světovém žebříčku šachistů) k odvetnému zápasu. Ten se uskutečnil roku 1992 v jugoslávských městech Sveti Stefan a Bělehrad i přes embargo Organizace spojených národů, které zahrnovalo i sankce na sportovní události. Fischer požadoval, aby organizátoři označili zápas jako zápas „o titul mistra světa“, ačkoliv v té době byl mistrem světa Garry Kasparov. Cenový fond zápasu byl stanoven na 5 milionů dolarů (jen pro srovnání, dnešní souboj o titul se hrál "jen" o 2 miliony dolarů). 
Americká oficiální místa Fischera předem varovala, že jeho účast je protizákonná. Před zraky mezinárodního tisku byl Fischer nafilmován, jak plive na písemný zákaz hrát. Po zápase na něj byl v USA vydán zatykač, který platil po celý zbytek Fischerova života a Fischer se již nikdy nevrátil do své rodné země. Fischer nakonec vyhrál zápas 10:5 při 15 remízách. Začalo se mluvit o zápasech se sestrami Polgárovými, Karpovem a snad i s Kasparovem. Vše ale ztroskotalo na finanční stránce věci a neochotě Fischera.

Poté Fischer žil několik let v Budapešti, kde navštěvoval rodinu Polgárových a analyzoval s nimi velké množství partií. Roku 1996 Fischer publikoval a začal propagovat novou variantu šachu, původně pojmenovanou Fischer Random Chess („Fischerovy náhodné šachy“), nyní obvykle nazývanou Chess960, která se od běžného šachu liší tím, že základní postavení figur se před hrou určuje náhodně, například házením kostkou. Požaduje se přitom, aby každý střelec stál na jiné barvě pole a aby král stál mezi věžemi; celkem je možných 960 různých výchozích postavení, mezi něž ovšem patří i základní pozice klasických šachů. Fischer tuto verzi hry odůvodňoval tím, že znemožňuje znalost variant zahájení, a tím podporuje od prvních tahů kreativitu hráčů. V této době se taky skoro určitě zúčastňoval všemožných turnajů na internetu a soupeřil s nejsilnějšími šachovými programy. Pokaždé prý vyhrával.

Veřejně schvaloval teroristické útoky z 11. září 2001 a ačkoli byl sám židovského původu, proslul mnoha antisemitskými výpady. Od roku 2000 do roku 2002 pobýval Fischer na Filipínách v Baguiu. Obýval stejnou čtvrť jako filipínský velmistr Eugene Torre, který byl jeho sekundantem během odvetného zápasu se Spasským. Torre zde Fischera seznámil s dvaadvacetiletou Justine Ong, s níž pak Fischer zplodil dceru Jinky Ong, narozenou roku 2002, své jediné dítě.

Po nějakou dobu Fischer žil i v Japonsku s Miyoko Wataiovou, předsedkyní šachové federace Japonska, která s ním zůstala až do konce jeho života. 13. července 2004 byl Fischer zatčen na japonském mezinárodním letišti Narita, kde se pokoušel nastoupit do letadla do Manily, protože platnost jeho amerického pasu vypršela. USA požádaly o jeho vydání a japonské úřady odmítly Fischerův požadavek, aby mohl zůstat v zemi a přikázaly jeho deportaci. Fisher se ve vazbě zřekl USA, snažil se neúspěšně získat německé občanství po svém otci a počátkem roku 2005 požádal o azyl na Islandu. V březnu 2005 mu z humanitárních důvodů islandský parlament jednomyslným rozhodnutím udělil občanství a 23. března 2005 mohl Fischer odletěl z Japonska do Reykjavíku, kde se s Miyoko Wataiovou usadil.

Fischer dlouhou dobu trpěl nemocí ledvin. V listopadu 2007 byl hospitalizován v nemocnici v Reykjavíku, ale v prosinci odmítl další lékařskou pomoc a vážně nemocen se vrátil domů. Zde 17. ledna 2008 zemřel ve věku 64 let, tedy v tolika, kolik je na šachovnici polí… 
A tak všem fanouškům odešla poslední naděje, že ještě jednou zasedne k šachům. 
Magnús Skúlason, který zůstal s Fischerem až do okamžiku smrti řekl, že Fischerova poslední slova byla: "Nic netiší bolest tak jako lidský dotek." Fischer byl v úzkém kruhu nejbližších pohřben dne 21. ledna 2008 ráno v Laugardaliru, asi 60 kilometrů od Reykjavíku.


Video se záběry předchozích mistrů světa, s mladým Fischerem, záběry se zápasů se Spasskym v letech 1972 a 92 otevřete zde.


Jak křehká hranice může být mezi genialitou a duševní nemocí? S touto otázkou se v případě Fischera nepochybně setkáme.
O Fischerovi se vyjádřil jiný šachový velikán, Viktor Korčnoj:

"Bobby není blázen, věřte mi. Je to jen člověk, kterému se nedaří žít s touto společností. Pro něj nikdy neexistovalo nic jiného než šachy."

Ano, je to tak. Fischer neměl vlastně žádné přátele, což dokazují i jeho slova:

"Šachům věnuji 98% své veškeré duševní energie, ostatním věcem věnuji zbylá 2%."

Dnes Bobbyho Fischera považuje většina odborníků za nejsilnějšího hráče všech dob. Fischerův vrchol byl rok 1970 až 1972, kdy neměl sobě rovného a kvalita jeho partií představuje vrchol, kam až šachy doposud dospěly.

Fischer studoval dávnou historii šachů a jako jeho slavní předchůdci upřednostňoval první tah: 1.e4 s nímž zahajoval prakticky všechny svoje partie.
Fischerovo krédo znělo:

"Šachová hra musí být ofenzivní, je třeba neustále hledat cesty k výhře. Nikdy se nesnažím utéct před bojem, ale naopak - přemýšlím a přemýšlím jak zvítězit."