Velká Francouzská revoluce znamenala pro dějiny evropského kontinentu hodně, stejně tak i počínání francouzských šachistů na dějiny šachové. Během tohoto období mezi sebou soupeři o nadvládu nad šachem výhradně mistři z Francie a Anglie. Byla to taková "Stoletá válka II".
V tomto díle, který chronologicky navazuje na Historie šachu: Doba šachových romantiků, si představíme všechny významné postavy a partie, které se zapsali do historie šachu.

Začněme prvním významným šachistou, po smrti G.Greca (1600 – 1634), kterým byl Kermeur de Legal (1702 – 1792). Jako profesionál působil v proslulé pařížské kavárně Café de la Régence, kde měl za povinnost hrát s každým, kdo přišel. Jeho jediná dochovaná partie, hraná roku 1750, patří k neznámějším hrám šachové historie. Tato kombinace nazvaná "Legalův mat" se vyskytuje v upravených formách dodnes. Do své smrti byl druhým nejsilnějším šachistou Francie.

Ale až opravdovou šachovou revoluci rozpoutal Legalův žák, francouzský skladatel, dvorní hudebník francouzského krále Ludvíka XV, Francois-Andre Philidor (1726 – 1795). Philidor považoval za hlavní náplň svého života hudbu, vyučoval, komponoval a ve volných chvílích hrál šachy, které se naučil v šesti letech.
Jeho sláva dostoupila vrcholu, když v roce 1745 sehrál současně dvě partie, aniž hleděl na šachovnici – naslepo. Tuto událost osvícenští encyklopedisté Diderot a D'alembert pojali do své Encyklopedie.
V roce 1747 porazil svého učitele Legala a stal se nejsilnějším hráčem Francie, kterým zůstal až do své smrti. Zvítězil i nad nejsilnějšími mistry Anglie. S většinou hrál jen s černými figurami a remízy se počítali jako výhra pro soupeře.
Philidor vydal jediné dílo – Analýza šachové hry (v roce 1949). Ale byla to beze sporu nejvýznamnější šachová událost století. Jako první prohlásil, že šachová hra je založena na objektivních zákonech pozice, že je třeba mít v každé partii plán hry, jemuž je nutno podřídit tahy.
Philidor byl revoluční také v pohledu na pěšcovou strukturu. Doslova prohlásil: “Pěšci jsou duší šachové hry. Oni vytvářejí útok i obranu a na jejich dobrém či špatném postavení závisí vítězství nebo prohra“.
Toto byla v jeho době zcela nová zásada. Philidor učil opatrnému zacházení s pěšci a ospravedlňoval to tím, že se pěšci jako jediné kameny na šachovnici nemohou vracet, a tak napravovat chyby vzniklé jejich předešlým postupem.
To bylo zcela proti zaběhnutým pravidlům italské školy, pro kterou je charakteristické otevřené pozice, rychlý vývin figur, kombinační bouře a drtivé matové útoky.
Je po něm pojmenováno zahájení zvané Philidorova obrana (1. e4 e5 2. Jf3 d6) s kterým sehrál většinu svým partií hranými černými kameny.
Pro ukázku šachové tvorby Philidora je zde ukázka partie hraná roku 1790 v Londýně proti anglickému mistrovi Smithovi.

Pokračovatelem Philidora byl matematik, fyzik, anglický mistr George Atwood (1745 – 1807). Pracoval jako lektor v Cambridge, jeho studentem byl William Pitt, britský ministerský předseda. Právě on dal Atwoodovi pozici osobního tajemníka na úřadu v ministerstvu financí. V roce 1787 se připojil k londýnskému šachovému klubu. Mezi léty 1787 až 1800 zaznamenával vlastní partie i partie ostatních, včetně Philidora. To tehdy nebyla běžná praxe, ale díky svým zápiskům se dokázal řádně připravit na zápasy proti svým protivníkům. V červnu 1795 se zúčastnil Philidorovi poslední simultánky naslepo.
V roce 1798 porazil Jonathana Wilsona v poměru 3:0. A o rok později porazil znovu Wilsona stejným výsledkem 3:0.
Když v roce 1807 umíral, odkázal svůj šachový zápisník právě Wilsonovi a roku 1833 byl zápisník vydražen. Koupil ho šachový spisovatel, teoretik a propagátor šachu George Walker (1803 – 1879), který pomocí těchto zápisků v roce 1935 vydal učebnici věnovanou převážně Philidorovi.

Dalšími vynikajícími šachisty byli také teoretik a šachový učitel William Lewis (1787 – 1870), který podrobil velmi ostré kritice Philidorovy teorie a ve své šachové učebnici vydané roku 1822 propagoval italskou školu. Je po něm pojmenovaný protigambit ve střelcové hře (1.e4 e5 2.Sc4 Sc5 3.c3 d5) Roku 1825 si v Londýně otevřel šachovou školu. Jeho žákem byl i Alexander Mac Donnell (1798 – 1835).
Také námořní důstojník William Davis Evans (1790 – 1872) patřil k nejlepším hráčům doby. Evans nikdy nenapsal žádnou knihu, ale v roce 1927 vynalezl protiúder na velmi populární italskou hru, Evansův gambit (1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sc4 Sc5 4.b4). A pokud je Sicilská hra zahájení 20. století, tak právě Evansův gambit je zahájení 19. století.

Nejlepším francouzským šachistou, a nejsilnějším hráčem doby, byl Alexandre Deschapelles (1780 – 1747). V Café de la Régence hrával handicapové partie, kdy. Zde si také přišel na slušnou sumu peněz.
Stal se generálem a v napoleonských válkách přišel v bitvě u Fleurus o pravou ruku. Od roku 1815 se věnoval výhradně šachu. Po celou šachovou profesionální kariéru, dával svým protivníkům pěšce a tah v zahájení navíc. Považoval se za tak výjimečného hráče, že hrát s někým při rovnosti materiálu, považoval za ztrátu času.
Byl učitelem francouzských šachistů La Bourdonnaise a Saint-Amanta.
V roce 1821 v Saint Cloud došlo k jeho střetnutí v té době s nejlepším šachistou Anglie Williamem Lewisem. Soupeři sehráli tři partie, Deschampelles zůstal věren sám sobě a dal mu pěšce a tah navíc. Angličan však jednu partii vyhrál a další dvě skončili remízou.
Následoval pak turnaj tří šachistů: mladého Angličana Johna Cochraneho, Deschampelles a jeho žáka Louise La Bourdonnaise. Zatímco Cochrana Deschapelles bez problémů porazil 6:0 (=1), se svým stále lepšícím se žákem prohrál 1:6 (dlužno poznamenat, že La Bourdonnais porazil také Johna Cochrana, a to v poměru 7:0). Po své porážce Deschapelles na šachy nadlouho zanevřel, veřejně prohlásil La Bourdonnaise za svého nástupce a věnoval se jen biliáru a karetním hrám. Roku 1836 pak po téměř patnáctileté přestávce dokázal remizovat 1:1 (=1) se Saint-Amantem a roku 1842 jej dokonce porazil 3:2. A v roce 1843 se ještě nechal přemluvit k účastna korespondenčním utkání měst Paříže proti Budapešti.

Louis de La Bourdonnais (1797 – 1840) tedy po svém učiteli Deschapellesovi převzal žezlo nejlepšího hráče starého kontinentu. Pocházel ze zámožné šlechtické rodiny a působil jako profesionál v Café de la Régence, kde měl vlastní stůl a zde hrál 12 hodin denně, 7 dní v týdnu. Později se mu bude tento "šachový dril" hodit.
Uznání pak získal roce 1821, kdy v Saint Cloud rozdrtil svého učitele Deschapellese a anglickou naději Cochrana.
Ale opravdu slavným se stal, až v roce 1834, kdy v Londýnském Westmisterském šachovém klubu poráží v nejdelším šachovém zápase historie Angličana Alexandera Mac Donnella. A stává se tak neoficiálním mistrem světa.
Zápas, který byl poprvé v historii reportován tiskem, organizoval již výše zmíněný George Walker a mělo se hrát na předem neurčený počet partií. Začínalo se v červnu a hrálo se denně kromě nedělí, každá partie začala přesně v poledne, a pokud neskončila do šesti (zcela výjimečně do sedmi) hodin, byla přerušena a pokračovalo se v ní příští den.
Pro jednotlivé partie nebyl určen žádný časový limit a Mac Donnell pravidelně nad některými tahy přemýšlel i přes hodinu. La Bourdonnaise mezitím nelení. Když soupeř přemýšlí, odejde vedle a hraje rychlé partie se zájemci, kteří mají chuť si vsadit, že ho porazí. Přichází si tak na pěknou sumičku!
Hned ze začátku měl navrch La Bourdonnaise a proto musel Mac Donnell sáhnout pro Evansův gambit, který soupeř viděl poprvé v životě s vůbec ho neznal. Výsledek se začal pozvolna otáčet, ale nakonec musel zápas po pěti měsících a 85 odehraných partií být přerušen.
La Bourdonnaise chtěl pokračovat příští rok, ale na Mac Donnellovi, který na maratón partií nebyl připraven, se v důsledku vypětí a vyčerpaní, začali projevovat zdravotní potíže. Jeho stav se zhoršoval každým dnem a nakonec za necelý rok zemřel. Výsledek tak zněl 45:27 (=13) ve prospěch La Bourdonnaise.
Právě v tomto zápase byly sehrány partie, které jsou dodnes považovány za vrcholy tvůrčího kombinačního umění minulého století.
Protože La Bourdonnais přišel kvůli finančním spekulacím o zděděný majetek, pracoval jako sekretář Pařížského šachového klubu. Když ten v roce 1839 ukončil svou činnost, zůstal La Bourdonnais zcela bez prostředků a musel prodávat své knihy, nábytek a dokonce i šaty. Odjel proto pracovat do Londýna, kde v roce 1840 zemřel. Pochován je nedaleko svého velkého soupeře McDonnella na hřbitově v Kensal Green. Pohřební výlohy zaplatil George Walker.

Po předčasném odchodu La Bourdonnaise, Mac Donnella a Deschapellese, který se stáhl do ústraní, se trůnu o nejlepšího hráče chopil Saint-Amanta, žák Deschapellese. Jenže z Indie se vrátil zcela zapomenutý John Cochrane (1798 – 1878), účastník turnaje v Saint Cloud, který mezi léty 1824 až 1869 žil v Indii. V době jeho návštěvy v letech 1841 – 1843 ve velkém stylu porazil Saint-Amanta (6:4), Williama Evanse, George Walkera a jiné, avšak drtivě prohrál v roce 1843 s anglickým profesionálem Howardem Stauntonem. Cochranovým přínosem jsou analýzy královského ambitu a kniha vydaná v roce 1822.

Howard Staunton (1810 – 1874) byl nemanželským synem hraběte Carlyla, jednoho z předních šlechticů té doby. Když byl plnoletý, dal mu otec 1000 liber s podmínkou, že tím jsou vyrovnáni a syn se mu ztratil z očí. Na tu dobu to bylo dost peněz, ale Staunton je dokázal rychle rozházet. Pracoval jako herec v divadlech a později jako novinář. Tato práce ho jednou přivedla do šachového klubu. Zde se naučil hrát šachy a rychle se zdokonaloval. Staunton v praxi často odkládal okamžité obsazení centra pěšci a raději využíval metody postupného strategického tlaku na střed s pomocí tzv. fiancheattovaných střelců, čímž vlastně předběhl myšlenky hypermodernistické školy. Hrál přísně pozičně, výborně manévroval, byl chladnokrevný v obraně, nepouštěl se do odvážných kombinací (obětoval jen tehdy, když se daly důsledky oběti přesně propočítat) a spokojoval se i s malou výhodou, kterou však celkem přesně uplatňoval v koncovkách. Svým bezpečným založením partie a jejím pozičním vedením rozvinul učení F. A. D. Philidora. Je po něm pojmenována anglická hra (1.c4), kterou uvedl do praxe.
Pozdější mistr světa Robert Fischer označil Stauntona za jednoho z nejlepších analytiků v historii šachu, jemuž jako prvnímu byly známy všechny jemnosti pozičního boje.
Staunton se také zabýval pravidly šachu a zasloužil se o zavedení časové kontroly, tj. časového omezení partie, které určuje kolik tahů a v jaké době musí hráč odehrát.
Navrhl definici indexů šachových zahájení, které se používají dodnes a z jeho iniciativy byla v roce 1857 založena British Chess Association, první šachová organizace na světě.
Po Stauntonovi byl také z reklamních důvodů roku 1849 pojmenován elegantní typ šachových figurek (tzv. „stauntonky“), se kterými se v západních zemích hraje dodnes.
Od roku 1943, kdy porazil Saint-Amanta a Johna Cochraneho, do roku 1851 byl uznáván jako nejlepší šachista světa.
Staunton se podílel na organizaci prvního oficiálního mezinárodního turnaje v Londýně v roce 1851. Zde startovali nejlepší šachisté starého kontinentu. Tento památný turnaj, který je považovaný za počátek šachového novověku, měl nadobro změnit šachovou mapu světa. Staunton do turnaje nastupoval jako velký favorit…

Přehled nejlepších hráčů: